Týdenní pobyt v Londýně od neděle do neděle (9.–16. prosince, 2007) plný zážitků z procházek po známých místech, zkušeností se staráním se o děti, návštěvy koncertu… Líčení doplňuje samostatná fotogalerie.
Příjezd do Anglie, první den s Lenkou, první procházka centrem Londýna
Ze svítání nad neviděným pobřežím jižní Británie mi běhal mráz po zádech. Jízda po levé části široké dálnice lemované pustou krajinou prochladlou prosincovými větry vzbuzovala zájem z poznání nové země. Polámané poutníky na cestě po západu Evropy však zároveň ukolébávala k lehkému podřimování. Poklidnou, rozsáhlou periferii Londýna brzo vystřídala hustá doprava proudící hlavním tahem přes Viktorčinu ulici. Město začal skrápět typický smutný anglický deštík. „Brněnská šeď“ tak nadobro vystřídala ranní světlou oblohu s mraky jakoby zadržujícími mírné veselí, které při jemném ševelu autobusu po rychlostní komunikaci vzbuzovalo pocit absolutního ticha, prázdna a zastavení se okolního světa. Najednou stojím na nástupišti v ryku světoznámé metropole. Třináct set kilometrů bylo za mnou, nedělní brzké dopoledne a další celý týden v centru Londýna, ale i na předměstí Ealing, teprve přede mnou…
Ještě než jsme projeli modernější verzí Zvonařky, aby žlutý fešák s černými skly našel své stanoviště, dopisoval jsem kamarádce zprávu o příjezdu s dvouhodinovým předstihem. Odeslal jsem ji právě v okamžik, kdy jsem okusil první krůčky po zvlhlém chodníku. Že dorazíme už v devět se nenamáhala řict ani stewardka, ani řidiči, takže textovku jsem nemohl poslat dostatečně brzo. Člověka, který mi měl přijít naproti, tak zastihnula spícího ve vyhřáté posteli, a tak jsem cestu metrem a vše okolo musel zvládnout v podstatě sám. Lenka mi dvěma smskami popsala čím jet a jakou jízdenku koupit. Přesvědčil jsem se, že Oyster card v prodejně lístků na vlak nekoupím, tak šup do další řady. Tři libry za kartu, sedmnáct na kredit a hned ležela královna Alžběta v šuplíku u černé prodavačky. Dvě anglické pětky v háji a přitom vystačí bezmála jen na tři dny…
Metrem jsem nikdy nejel, natož tím nejstarším na světě. Strach se nakonec neprojevil a vlastně za pár minut od vstupu do černé díry jsem byl tam, kde bylo třeba. Měl jsem jen menší zádrhel s turnikety. Karta nechtěla vejít do dírky, kam všichni strkali své papírové, zřejmě jednorázové, jízdenky. Poodstoupil jsem a vyčkal dalšího člověka s Oyster card, abych zjistil, že plastový plátek stačí jen přiložit. Průchody pod zemí jsou dobře značené, vydal jsem se tedy podle instrukcí po zelené District line až na nástupiště. Nestačil jsem se ani rozhlédnout a už přijížděl vlak. A dokonce přesně ten, který potřebuju. Zelený na Acton Town, kde přestoupím na modrou Pikadilku (Piccadilly line). Ta mě doveze jednu zastávku na South Ealing… Stojím u dveří a ty se s rychle pípajícím zvukem zavírají. „Vždyť jedu metrem,“ uvědomil jsem si…
Zatímco před pár chvilkama jsem strávil asi tři čtvrtě hodiny v obrovské hale na Victoria street, kde bylo stanoviště autobusů, vlaků i metra a dodával si tam odvahu jak se dopravit k Lence, samotná cesta trvala jen pár okamžiků. Kámoška byla nervozní, a tak se ptala, jestli nemá nakonec opravdu přijet, jen že ji potrvá než se celá probudí. Když jsem ji odpovídal, že jsem už na cestě, neuvědomil jsem si bláhový požadavek na moderní technologie, které svůj signál skrz zem prostě nepošlou. Zkusil jsem to znovu. Až jsme vyjeli na povrch, došla jí zpráva pro jistotu čtyřikrát… „Stačí, když na mě počkáš na zastávce, za chvíli tam budu,“ napsal jsem krátce a vesele. Dorazil jsem na Acton Town, do pár minutek přijela Pikadilka a už jsem probíhal nadchodem nástupiště v South Ealing. Když jsem za zatáčkou uviděl Lenku, přidal jsem ještě víc, ale turnikety mě napoprvé nepustily. Uvítání jsme odbyli rychleji… tak jsem se schoval pod její deštník a vyrazili jsme.
Cestou „domů“ jsme se ještě zastavili u benzinky na nákup několika potravin. Do pěti minut jsme byli v zatepleném domečku. Tašku jsem odhodil do chodby a usedli jsme do jídelny. Lenka mi pak začala dělat oběd – kuřecí maso s bramborem – a já se dal do líčení své cesty k ní.
Vyrážel jsem v sobotu ve dvě odpoledne a jako souseda jsem vyfasoval slovenského dvoumetrákového chlapa. Jak jsem malý, tak jsme moc místa stejně neměli. Za Prahou jsem se zeptal stewardky, zda ty dvě volné sedačky za námi můžu obsadit, protože by vyřešily náš problém. Vždyť ten člověk se ani nemohl sehnout pro flák masa, který mu spadl pod sedadlo, a který jsem mu podával. Ne, že bysme si nerozuměli, to ne. Dobře jsme si popovídali. Ale v noci bysme se asi nevyspali… Naštěstí v Plzni, kde jsme nabírali další lidi, se za nás už nikdo neuvelebil, tak jsme se mohli rozesadit. Kolem jedenácté večer jsme míjeli rozsáhlý a krásný komplex frankfurtského letiště. Francii, na kterou jsem se těšil, jsem si moc neužil. Cestovali jsme hlavně přes Německo, projeli kousek Belgie, možná i jinou zemi Beneluxu a nakonec i částí krajiny galského kohouta. Ráno kolem čtvrté nebo páté jsme najeli na obrovskou a kužely propletenou plochu, která značila dopravní uzel pro transport vozidel vlaky skrz kanál La Manche. Má připravená rozvitá věta „bon jour“ zůstala nevyřknuta – už na francouzské straně byl při pasové kontrole Brit, kterému plno lidí překvapivě nerozumělo. Z jeho pohledu byl vidět smělý, ale profesionální údiv. Ani tady jsme se moc nezdrželi, a tak jsme proti původnímu plánu stihli vlak o dvě hodiny dřív. V tu dobu jsem to ještě nevěděl. Příjemné vlnění v trojobalu (tunel pod vodou, vlak v tunelu a autobus ve vlaku) trvalo asi čtyřicet minut a už na nás mrkala ospalá stará dobrá Anglie.
Lenka dovařila jednoduché a chutné jídlo, při kterém jsme plánovali náš první výlet do centra. Měla několik druhů map včetně metra, tak jsem se cítil už o něco víc orientovanější. Zasmál jsem se části Pimlico znějící jako „pij mlíko“ a po dobrém dlabanci poprosil o menší pauzu ke zdřímnutí. Cesta byla přece jen namáhavá. Lenka se šla učit do svého pokoje a mě zavedla do dětského pro Raphaela. Když jsem povlíkal peřinu, málem jsem při nápřahu „sundal“ jejich krásný lustr. Něstěstí se jen rozkýval… Pak jsme tam ještě rozlili čaj na koberec, ale i to se dalo do pořádku. Usnul jsem na čtyřicet minut… Nechtěl jsem se sice probudit, natož vstát, ale realitu jsem donekonečna odmítat nemohl. Potichu a opatrně jsem nakoukl do Lenčiného pokoje, kde jsem ji zastihl s hlavou v dlaních a očima ponořenýma do knih. „Mužeme pomalu vyrazit,“ pověděl jsem skoro polohlasně.
Vyházel jsem věci z baťohu, naplnil ho potřebnými, nachystala se i Lenka, pobrali jsme mapy a vyšli na procházku. Každodenní kolorit a procedura potřebná k dosažení centra Londýna – metro – osvěžil můj připitomělý překlad upozornění „Please mind the gap between the train and the platform“ jako „Mysli na díru“. Správně je to něco ve smyslu „Dodržujte odstup mezi vlakem a krajem nástupiště“, ale it doesn't matter… Hlavně, že bylo aspoň trochu veselo. Nepřijel jsem za Londýnem. Přijel jsem za Lenkou. Těšila se na českou řeč, českého člověka, české jídlo, na cokoli českého, jen aby si nepřipadala tak sama a daleko od všeho. Abych cestu splatil, vzal jsem si před odjezdem ještě druhou práci, protože jsem měl v plánu drahé Vánoce… Zhruba do dvaceti minut jsme byli v cílové stanici, poblíž Piccadilly Circus. Čekal nás první společný den, kdy navštívíme plno světoznámých míst.
Přestože jsme jeli Pikadilkou a vystoupili na zastávce Piccadilly Circus, stejnojmené náměstí naším prvním cílem nebylo. Ještě předtím jsme navštívili docela nenápadné trhy pod velkou střechou skrývající se mezi spletitými uličkami poblíž zmíněného náměstí a Trafalgar Square. Obchůdky byly kýčové až až. Hned vedle bylo volně přístupné Transport Museum, které mi Lenka doporučovala. I tady se už před více než měsícem zastavila. Zprvu jsem špatně rozuměl a zaradoval se při zjištění, že navštívíme Sport Museum… Litovat jsem nemusel. Výstava byla moc zdařilá, stařičké metro nebo doubledeckery jsme si ošahali i zevnitř. Dokonce tu zaparkovali postarší trolejbus, který v dnešním Londýně už nenajdeme. Pobavila mě situace, kdy si Lenka potřebovala odskočit. Zatímco jsem stál před zamčenýma dveřma, skupinka lidí se do nich začala dobývat. A když jsem uslyšel slova „Asi je to zamčené,“ usmál jsem se a dodal, ať chvilku počkají, že je teď obsazeno. Svět je malej…
Rozesmátí a zvlhlí od nového deštíku, který byl mimochodem překvapivě druhý a poslední za celý můj pobyt, jsme s otevřenou mapou prošli vedlejší ulicí na Piccadilly Circus. O jednu cestu jsme si to prodloužili, ale, hold, to se stane. Začalo se stmívat a my chtěli projít co nejvíc známých míst. Pokračovali jsme rovnou na Trafalgar Square, a protože byla zima a kapky mokré, podívali jsme se asi do tří muzeí přeplněných obrazy a podobnými „uměleckými výtvory“. Všechna byly hned vedle sebe. Doslova jsme je prolétli – nebylo absolutně nic k vidění – ale aspoň jsme se smíchem a posměšnými poznámkami pořádně zahřáli, až se kolemjdoucí otáčeli. Z bludiště obrazů jsme vyšli asi osmým možným vchodem (nevím, ta budova nám přišla dost :-) děravá…) na jihozápadní roh Trafalgaru. Přeměna ze světla na tmu byla dokonána, fotky odsud neprošly, tak jsme prošli aspoň my – několika ulicemi až k Westminster Abbey, sousedovi paláce stejného jména.
Westminster Abbey byl zavřený, tak jsme pokračovali přes most k London Eye. Odsud byl krásný pohled na Westminster Palace, který narozdíl od našich politiků celý od hlavy až po paty zářil. Vydali jsme se po břehu Temže na severovýchod a hned zakopli o menší, asi stopětatřicetimetrové, kolečko zvané Londýnské oko. Chvíli jsme hledali místo s označením „Tickets“, kde si Lenka pokecala s prodavačkou. Skoro nic jsem jim nerozuměl, ale nakonec se dověděl, že máme koupené lístky i na sobotu do Muzea voskových figurín. Sobotní odpolední program byl tedy jasný – strávíme ho s madam Tussaud. Prý by vstupné bylo jinde dražší, tak jsme dnes zabili víc flies jednou ranou. Pohled na noční blondýn z výšky byl zapomenutelný, ale parádní. Všecko sice rozmazané, ale za některé fotky jsem fakt rád. Omámeni krásami metropole jsme dál v poklidu procházeli večerním pobřezím, cestou zkusili teplotu vody, zhlédli Shakespearovo divadlo (zvenku), až jsme nakonec došli k Tower Bridge. Měli jsme to štěstí, že se zrovna otevřel, což se nestává moc často – zvedá se asi 11× do týdne. Na druhém břehu se vyjímala velkolepá londýnská pevnost. Procupitali jsme přes most a naše zmrzlé cestování se pomalu chýlilo ke konci.
Lenka zvažovala, že bysme se zastavili někde v restauraci, ale protože se už blížil závěr dne, shodli jsme se na čaji domácím, a to hezky v klidu a teple. Navíc, nikdo z nás neměl vůbec hlad a pár sladkostí na nás číhalo v baťohu. Chvíli jsme ještě šli bez cíle po druhém břehu zpátky. Až narazíme na nějakou stanici metra, šupnem do krtka a hurá domů. Protože jsme ale žádnou nepotkali, vytáhl jsem mapu a podle ní jsme se zase trošku vrátili na uzel s District line. Po zelené přes Victoria Street, kde jsem jel už ráno, nás vláček dovezl k Acton Town a Pikadilka na South Ealing. Ucaprtaní a spokojeně unavení jsme se doma převlíkli a uvelebili nahoře u Lenky v pokoji. Přišel čas vybalování mé cestovní tašky…
„Lenčo, přivezl jsem Ti Tvou oblíbenou višňovou studentskou,“ zopakoval jsem tuto větu ještě dvakrát. Nikdy jsem tu čokoládu neochutnal, ale tehdy jsem si ji zamiloval. Lenka si dvě spořádala později při zkouškách a třetí jsme snědli další týden u filmu v sobotu večer… Na cestu do Londýna jsem měl českou klasiku – řízky – a schválně jich měl tolik, aby zbylo dost na Lenku. Upekl jsem ji bábovku a přivezl i chleba. Ten v Anglii člověk taky nenajde, nejblíž je mu pečivo z polského obchodu. Sice mi říkala ať se s tím nevozím, ale… asi mám tvrdou palici. Protože bylo krátce po pátém prosinci, přiletěl se mnou taky nazdobený perníkový anděl s Mikulášem. Tyčinky a drobnosti nepočítám. Spolu se mnou a českou brněnskou ironickou mluvou jsem ji prostě přivezl kus našeho domova. — Jak si přála.
Když jsem skončil s jídlem, vytáhl jsem ještě céda, které jsem ji prachsprostě a nelegálně stáhl z internetu. Pak jsem vybalil i své věci. Naház…skládal jsem je do skříňky, kde mi Lenka udělala kousek prostoru, a abych měl u ní rovnou všechno, přesunuli jsme z vedlejšího pokoje i tu mou rozloženou postel. Umyt se, dopít čaje a spat… Kdepak. Umyli jsme se, zhasli světlo a asi do čtyř do rána povídali. Spíš teda Lenka. Dobrou noc jsme si dali snad desetkrát, ale potřebovala se vypovídat. Konečně mohla česky. Povídat o všem.
Druhý den vyplněný hlavně procházkou po předměstí Ealing Broadway
Třeba jednou dopíšu i zbývající dny. Dnes ale ne…