Týdenní dovolená na kraji Ostravy v hale s tělocvičnou, saunou a kuchyní – hlavními místnostmi pro život… Fotky jsou ve fotogalerii.
Příjezd a následující den plný sportovního vyžití
Večery plné karetních a deskových her, tělocvična se saunou jen pro nás, spousta fajn lidí okolo, to zní vážně dobře. Jeden z mnoha ideálních plánů byl přes den se zničit sportem, k večeru dorazit saunou a před spaním si popovídat při zábavných stolních hrách. Týdenní program byl však ještě zajímavější a odpoutal se od fádnosti tří popsaných činností. K nim je nutné připočítat úsměvné motání se v kuchyni, vtipnou sportovní olympiádu, výlety do okolí, velkou silvestrovskou soutěž nebo zajímavé semináře na určité téma pro libovolnou skupinku lidí.
O to vše bych se připravil, kdyby mě zviklalo druhé nesmělé já. Přece jen, bude tam snad pětačtyřicet lidí, z nichž znám slabou třetinu… Nakonec to nevadilo. Všichni na tom byli stejně a jak nerad mluvím za druhé, věřím tomu, že pro velkou většinu se stal jejich strom přátel zase o něco košatější. Přátel, na které si, ač jsme z různých koutů republiky, občas vzpomeneme.
První neděli po Vánocích jsme strávili cestováním. Někteří z Brna, další z Olomouce, Zlína nebo jiných zatáček a děr… Do té třetí největší, kterou v české zemičce máme – Ostravy – jsme dorazili většina až po poledni. Než se setmělo, kdy dojeli naši dohlížitelé Marek a Tom s jejich nákladem zábavy, vyplňovali jsme čas vybalováním, sháněním matrací a zaleháváním nejvýhodnějších postelí. Sem tam se jeden s druhým nesměle seznámil a pozdravil. Jména mi dělala problém, tak jsem zvažoval, zda po Pavliným významným posměšným pomrknutím říkajícím „Jdi do toho,“ všem neříkat Zuzka… Asi jsem ale zbabělec…
Až jsme jako ti mravenečci povynášeli z prostorné dodávky všechny hry a nástroje, ostříhaný fešák Marek si nás svolal do společenské místnosti, kde jsme si určili pravidla hry. Oceňuju volbu zlaté střední cesty, která nám dala pružné mantinely. Pro tak velké množství lidí je třeba určitý program, přesto byl svým způsobem dost volný na to, aby někdo významně zatínal své zuby. Vstávání si nezbedníci určili ale už na devět hodin, takže většinu ranních pobožností jsem prospal v sedě, později i v leže… Stejně jako bylo brzké vstávání, tak i večerka v deset některé noční sovy překvapila. Nevím jestli si někdo všiml, že jsem na nenápadný papírek s časy a programem připíchnutým na nástěnku zlomyslně přepsal dvaadvacítku na číslovku o dvě větší pro případné budoucí alibi, každopádně se ani tento čas nedodržoval… Naštěstí…
Pondělí pohltilo sportovní odpoledne. Rozdělili jsme se do čtyř týmů a soutěžili každý s každým ve volejbalu, florbalu a fotbalu. Zatímco Honza si jako rozhodčí užíval chvilky slávy s mikrofonem, já zase s těžkou duší po čase krotil svou obsesi v pískání do píšťalky. Aby tomu dal Marek korunu, ze zábavy vylučoval toho, kdo byl zrovna v jeho hledáčku. Nutno dodat, že sportovně vyloučil na oplátku i protihráče, který měl poznámky na jeho postavu takycinklého rozhodčího… Zřejmě si vzal příklad z Pavly a její letní paralympiády, kde byly nalosované výsledky. Máme rádi fair-play. Ti nejotrlejší si po turnaji dali ještě florbal, ke kterému se se zanícením připojily i Pavla se Soňou. Pozdní večer pak vyplnilo unavené hraní rozličných stolních her, v podstatě jako každý další…
Úterní výlet do Ostravy, loučení se starým rokem, Nový rok a odjezd
Další den se dopoledne uskutečnily první workshopy – zábavně-naučné hodinové semináře na libovolná témata. A tak to bylo až do konce dovolené, přičemž co den, to dva nebo tři semináře. Pavla nám ukázala jak si ozdobit tužku, zkusili jsme si s ní druhy smíchu nebo nám předčítala ze zábavné knížky. Vilda zaujal svým workshopem o akordech, Radim představil svou hru nebo se za doprovodu fotek cestovalo po Londýně…
Odpoledne jsme zahájili útok na Ostravu. Malá skupinka s Honzou vyšla do dolů, ta větší šla obhlédnout centrum a zmenšeniny známých budov. Na informacích ve Svinově, kde by se po našich zkušenostech hodil jiný název, nám řekli, že výstavka bude otevřená. Bohužel, viděli jsme ji jen přes plot… Výklad od rodilého Ostravaka z věže v srdci slezské metropole a výhled až za polské hranice nám však radost zase vrátil.
Silvestr byl oproštěn od programů, a tak se ráno spíš debatilo a odpoledne hrálo v tělocvičně. Za to za večer můžeme Markovi s Tomem a jeho spoluorganizátorům zatleskat. Sice nás zaúkolovali soutěžními disciplínami, ale jedna byla povedenější jak druhá. Člověk se tak mohl zasmát děckám snažícím se bez pomoci rukou dostat gumu od zavařovačky z pusy na bradu, holkám zamotaným do toaletního papíru nebo neúspěšným hledačům při schovce. Srandovní byly i hrané scénky na téma reklama nebo s náhodně zadaným heslem.
O půl dvanácté jsme tradičně vyrazili na kopec, aby se většina z nás mohla po odpočtu nového roka zahřát vřelým obejmutím nejbližšího člověka. Radši jsem se toho moc neúčastnil, je to dost návyková věc…
Nový rok s velkým N se nesl ve znamení Plesnivé olympiády. Dodnes vidím před očima Vendu, Tibora, Janču a další, kteří se při jedné z nejbláznivějších, ale asi nejlepších disciplín váleli po parketách jako batolata s pár promile. Pak už si jen stačí představit veverku z Doby ledové křečovitě držící svůj ořech. Úkol byl totiž dvacetkrát se zamotat dokola, běžet pak pokud možno co nejpříměji k protější stěně tělocvičny a dát koš. Někteří skončili skoro po deseti otočkách. Další soupeření spočívalo ve foukání míčků, překonání tělocvičny přes překážkovou dráhu nebo nahňahňání se v osmi lidech do švédské bedny s následným úkolem přejít délku celé haly… Jako malí – že by jak na Nový rok, tak…?
Pátek se podobal volné středě, a tak ho někteří vyplňovali nacvičováním zpěvu na lednovou bohoslužbu, další využili tělocvičnu nebo dancepad a večer se pár z nás saunilo. Sauna byla vůbec dost populární, měli jsme ji skoro každý podvečer. Noční program byl vzhledem k uvítání soboty zeštíhlený. Jako vždy se ale našli neúnavní narušitelé…
Poklidná sobota byla před západem slunce zakončena procházkou po blízkém lese, pár lidí si však stezku včetně průchodu nočním hřbitovem zopakovalo, aby v bílé tmě ozářené zasněženým polem pomohli Soni najít ztracený mobil. Mise byla úspěšná, stejně tak druhý den návrat domů i celá dovolená. Škoda, že se Markovi udělalo poslední večer nedobře. Plánovaná hra Cimrmana se tak musela odložit, nicméně může být pozvánkou na další Plesnou.
Nedělní dopoledne jen vyplňovalo postupné rozpouštění velké party lidí, která si na sebe za ten krátký týden stihla celkem rychle zvyknout. Týden plný veselí, klábosení a her.
Nezapomněl jsem na někoho?
S Honzou, kdyby souhlasil, bych se oženil. Asi to zkusím navrhnout na další dovolené. Pavla je svým neutichajícím důvtipem a veselím nakažlivá už od pohledu z dálky. Marek mě zbaběle nechává vyhrávat ve stolním hokeji, takže bez komentáře. S Pedrem a Vendou se dá vždycky moc dobře a o všem. Podobně je to s Květkou s nejhezčí šálou, Ájou a Tibem, který mě občas trumfnul ve vstávání. Vilda s Jirkou si mě mj. získali hraním na klávesy, Jirka navíc masážemi a krásnou hrou Forresta, Evanescence a You Raise Me Up. Janči s Tomem to spolu slušelo nejen díky milým povahám, ale i ve chvílích, kdy po sobě nemilosrdně stříleli bengy. Podobný, ihned přívětivý přístup, až mě to někdy skoro zaráželo, měli David, Pavli i Danča. Navíc bezprostřední Pavla se Soňou uměly člověku pomoct nebo ho povzbudit na několik dní dopředu. Pořád ještě dlužím nabídnuté doučení v matice, ve které sám tápu, tak snad to nebude vzpomenuto. Zuzky mě zřejmě tolik inspirovaly, že jsem tak chtěl pojmenovat všechny, včetně pánského osazenstva… David s Kájou mají plus už jen za to, že jsou Zlíňáci, první je veselá kopa, druhý je tišší jako já. Děkuju, nejsem v tom sám. S Lukášem jsem si mohl v tělocvičně zahrát snad libovolnou hru, podobně jako s dalším Jirkou, Radkem, Radimem a Michalem, nejlepším florbalistou a skokanem. A všichni fér… to se to pak hraje. Měl by sem patřit i Tom, ale za blbé řeči každé ráno nechám dalšího z klanu Harastejů beze slov. Honza od Lenky by se mohl dát na divadlo, jeho pantomima i smysl pro její čtení nás posunul o dost polí… Martin byl neuvěřitelná, usměvavá kecka. Nejen Anči s Ríšou přeju úspěšné dokončení školy, dobře se s váma povídalo. I když jen krátce, stejně jako s Pavlou a Evou o Silvestra. S další Jančou a Dančou, Pavlíkem, Niky, Miriam, Miluškou, Michalem a Kubou jsem si už skoro nepokecal. Škoda. Příště?
Za co mají ale všichni kluci velké mínus je to, že ráno mi okolo hlavy asi každou půlminutu práskali s dveřma od kuchyně, které vždycky bouchly sem a tam asi tak třikrát na obě strany…